Muži na hranici. Příběhy z roku 1938 I

Úvodem

Přepisují nám naše dějiny! Zastavme je!

 

Proces přepisování našich dějin pokračuje a nabývá na intenzitě. Ohrožuje již naši státnost i existenci českého národa. Je proto naší povinností jeho nepravdám a lžím čelit - říkat a psát pravdu. Budeme úspěšní jen tehdy, když společně přiložíme ruce k dílu.

České národní listy

 

Připomínejme si znovu a znovu slova našeho spisovatele Milana Kundery o likvidaci národů

".. Zničí se jejich knihy, jejich vzdělanost, jejich historie. A někdo jiný jim napíše jiné knihy, dá jinou vzdělanost, vymyslí jinou historii .. ..Nedovolme to. Bez odkazu předků a bez vlastní sebeúcty bychom přestali existovat. Nechceme se přece proměnit v nevědomý, neodpovědný, manipulovatelný dav. Nedopusťme to ! A národní obrození je nám příkladem, vzorem, oporou, povzbuzením a nadějí. Usilujme o jeho oživení a obnovu."

 Jsme v období, kdy dochází k již pokročilému přepisování našich dějin. Místo abychom po Německu požadovali zaplacení reparací ve výši bilionů korun, jež zakotvuje pro nás zejména Pařížská reparační smlouva, tak již celá desetiletí se „smiřujeme“ s tzv. sudetskými Němci a navazujeme nikoliv dobré "sousedské vztahy" s Německem, ale vztahy nerovnoprávné. Tyto a obdobné procesy, v jejichž průběhu v podstatě dochází k vidění agresivního Německa, zvláště pak "sudetů" jako obětí a nás, Čechů, skutečné obětí agrese, jako agresora, probíhají intenzivně od počátku 90. let 20. století. Skutečně jsme se vzdali bez boje v roce 1938 našeho pohraničí? Ne, není to pravda! Přečtěte si pozorně vzpomínky příslušníků SOS, kteří republiku bránili, krváceli a umírali pro ni v bojích proti ordnerům, freikorpsákům zejména v letech 1938-39. Jejich hrdinství, na které máme zapomenout, nám připomínají však i jejich nemnohé pomníčky. Šiřme pravdu o této době, jíž nám sdělují naši hrdinové ve svých vzpomínkách, jejichž první část vám přinášíme.

 

Nezapomínejme však, že v letošním roce budou parlamentní volby. Hlas v nich budou mít i naši krajané ze zahraničí. Korespondenční volby mohou být však i zneužity. Za naše krajany současné proradné tzv. elity považují též "sudetské Němce". Oficiálně je tak oslovují i někteří ministři stávající vlády, někteří poslanci, senátoři a další. Jsou pro ně našimi krajany. Budou s námi tedy volit i potomci znacizovaných henleinovců, kteří se podíleli na teroru proti našim lidem v pohraničí a později i v protektorátu? Nevíme, ale můžeme předpokládat, že určitá jednání našich vládních politiků s představiteli tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu, kteří otevřeně mluví o svém tzv. právu na vlast, probíhají v zákulisí. Nesmíme dopustit, aby potomci těch, kteří se aktivně podíleli na vyvražďování našich lidí s cílem likvidovat český národ, na jejichž rukou je krev našich dědů, otců, spolurozhodovali s námi o naší budoucnosti.

Dr. Ogňan Tuleškov

Dopis sudetských Němců z Českého Krumlova Trumanovi."Jak v roce 1945 žádali sudetští Němci o připojení kusu Šumavy k USA"

„…připojení k Československu dává sudetským Němcům – při znalosti české národní povahy – naději jen na brutalitu, bezohlednost, neporozumění, útlak a otroctví…“

9. 12. 2024, 7:43

Článek: ttps://medium.seznam.cz/clanek/ceska-historie-jak-v-roce-1945-zadali-sudetsti-nemci-o-pripojeni-kusu-sumavy-k-usa-104257#utm_content=ribbonnews&utm_term=Z dopisu sudetských Němců Trumanovi&utm_medium=hint&utm_source=search.seznam.cz

 

Muži na hranici. Příběhy z roku 1938 I

Lynčování české menšiny v Šatově 1

 

Obec Šatov (Šattau) se v kritickém roce 1938 nacházela přímo v pohraničním pásmu linie obranných opevnění. Dne 9. října 1938 odchází poslední zbytek oddílu četnictva a SOS. Krátce nato se někteří z místních obyvatel české menšiny stali oběťmi násilí organizovaném příslušníky Sudetoněmecké strany. Během dne bylo přepadeno několik osob, které zfanatizovaný dav brutálně zbil a odvlíkl do tehdy již opuštěných pevností na jižní straně obce.

 

Zhruba po šesté hodině ranní přepadla tříčlenná skupina ordnerů zdejší poštovní úřad. Poštmistr Karel Vlasák právě připravoval jeho převzetí německou správou. Do protokolu své výpovědi o průběhu útoku Vlasák uvedl: "Všichni se na mne vrhli a počali mne bít, fackovat, kopat a vedli mne při tomto bití až k domu vedoucího funkcionáře SdP na dvůr, kde mi prohlédli kapsy, a když nic nenašli, počali zase tlouct, kopat a bít vidlemi i různými předměty. Když jsme klesal, dotáhli mne do vinohradu, kde jsem byl bit tyčkami od vinné révy a několik tyček o mě přerazili. Nato celého zkrvaveného a krví podlitého mě dotáhli do pevnůstky, slibovali mi, že přijdu do Dachau, až prý přijde gestapo. Hodili mě potom v tomto zuboženém stavu do pevnůstky za domem a zaházeli kameny."

 

Zatímco byl Vlasák trýzněn skupinou ordnerů, jiný zaměstnanec pošty se odhodlal vypravit pro pomoc do nedalekých Havraníků (Kaidling). Zde se mu pravděpodobně podařilo zastihnout ustupující družstvo SOS, kterému velel vrchní strážmistr Ludvík Průša, velitel právě evakuovaní četnické stanice v Šatově. I přesto, že se ustupující oddíl příslušníků SOS již fakticky nacházel v prostoru obklíčeném nastupujícím německým vojskem, byl iniciován pokus o záchranu ztrýzněného vězně. V této kritické situaci zřejmě nezbývala jiná možnost, než zvolit taktiku vyjednávání z pozice síly, a proto muselo být zajištěno několik rukojmí z řad zástupců místní německé obecní správy. Teprve pod pohrůžkou zastřelení místního starosty a jeho zástupce se pro Vlasáka do Šatova ihned vydali dva pověření zástupci, kteří jej skutečně nalezli uvězněného v jednom z objektů linie opevnění. Na cestě zpět do Havraníků byl Karel Vlasák ještě několikrát napaden a lynčován přihlížejícím davem. Následkem brutálního útoku utrpěl velmi vážná poranění, která si vyžádala několikatýdenní léčbu: "Tímto zlým nakládáním utrpěl jsme na svém zdraví těžké poškození na těle pro celý život, ježto mi byl proražen bubínek levého ucha, zlomena tři žebra a mnoho četných hlubokých obraženin a podlitin krevních po celém těle, že jsem byl nucen léčit se déle jak tři týdny v nemocnici ve Znojmě. Odtud jsem odešel do nemocničního ošetření v Třebíči. Při léčení v nemocnici jsem často upadal do bezvědomí, což se velmi často opakovalo a po dobu tří dnů jsem byl mezi životem a smrtí. Rekonvalescence z tohoto zlého nakládání trvala déle jak dva měsíce, kromě toho jsem byl často stíhán nervovými záchvaty po těžkém otřesu mozkovém."

 

Tohoto rána zastihla etnická čistka i další osoby z řad české menšiny v Šatově. Do domu Antonína Kobíka vtrhli dva ordneři ozbrojení revolverem a násilím jej vyvlékli ven. Protože se bránil, byli surově zbit a stejně jako ve výše uvedeném případě odvlečen do jednoho z opuštěných objektů opevnění. "Jelikož jsem je nechtěl uposlechnout, tak mě začali bíti býkovcem a rvali se se mnou, až na mně roztrhali šaty a tak roztrhaného vedli mě přes pole k malému betonovému krytu. Cestou mě jeden z předvádějících uhodil býkovcem přes hlavu a já jsem upadl na poli a ztratil vědomí.. Když jsem se trochu probral, tak jsem byl již blízko krytu a tam mě ordner uhodil do obličeje a vyrazil mi při tom dva zuby. Pak mě hodili do krytu, kde již byl vězněn Alois Raška, kterého Němci také zbili.

 

Podle výpovědi Antonína Kobíka zavlékli teroristé do pevnosti ještě nejméně čtyři osoby. Ponižovali je tím, že byli nuceni předvádět nacistický pozdrav "Heil Hitler" a předstírali jejich popravu zastřelením.

 

Z knihy "Muži na hranici" - Boje se sudetoněmeckými henleinovci v roce 1938, Vladimír Bružeňák, Jan Ciglbauer, Karel Koc, Ondřej Kolář, Milan Rejthar, Jiří Vaněček, Alena Zatloukalová, nakladatelství Toužimský a Moravec, Praha 2019, str. 115-117.

 

Muži na hranici. Příběhy z roku 1938

Lynčování české menšiny v Šatově 2

 

Rodinu Leopolda Šplíchala ordneři týrali i navzdory tomu, že byl násilí přítomen jejich malý chlapec.Lynčování mělo být údajně odvetou za to, že rodina poskytovala přístřeší dělníkům, kteří zde během roku 1938 pracovali na výstavbě vojenských opevnění: "Jeden z ordnerů zbil moji ženu až omdlela a počal bít také mě. Bil mne holí přes hlavu, ruce, záda a po celém těle, až mi přerazil levou ruku v zápěstí a na celém těle jsem měl samou krevní podlitinu. ...odvedli mě a ženu s hochem do pevnůstky. Cestou od vesnice napadl nás jiný ordner a dal mé manželce tři prudké rány do obličeje, že upadla v bezvědomí na zem. Chtěl jsem manželku zvednout, ale o mi dal při tom tři rány býkovcem přes záda. Nato nás zavedli do pevnůstky."

 

Odpoledne bylo několik vězňů z pevnosti předvedeno k výslechu do budovy úřadu místní radnice: "... přišli pro mne do bytu. V bytě u mě byl právě Raška s manželkou, které jeden z ordnerů hned začal bít. Nato vyndal (...) provaz z kapsy a svázal na rukou Rašku i jeho manželku a všechny tři nás vedli na obecní úřad v Šatově. Podotýkám, že všichni, co pro mne přišli, měli v rukou býkovce. Jeden z předvádějících mě jím uhodil cestou po hlavě a byli jsme předvedeni na radnici."

 

V místnosti obecní kanceláře pak zadržené osoby vyslýchali ordneři a zástupci německé obecní správy. Jeden z ordnerů, zřejmě účastník nedávného ozbrojeného povstání, podezíral některé ze zadržených osob z přímé účasti na potlačení henleinovského povstání z konce měsíce září. Alois Raška byl například obviněn z toho, že bojoval v řadách oddílů SOS a střílel z kulometu pancéřového auta, které 28.9. 1938 zasáhlo do boje v Šatově.

Teror proti zbytku české menšiny pokračoval i následující den, tj. 10.10.1938. Při důkladných domovních prohlídkách ordnéři údajně hledali ukryté zbraně a přitom surově bili své oběti. Pokračovaly ovšem také výslechy zadržených v budově radnice. Před ní dav zfanatizovaných obyvatel zlynčoval Floriána Jelena. "Dne 10. října 1938 přišli pro mne, aby mě předvedli na radnici v Šatově...udělali hned v mém bytě domovní prohlídku a byl jsme ve vlastním bytě od nich zbit, až jsem krvácel. Pak mě odváděli na radnici.Cestou se k tomu přidal zástup Němců ze Šatova a pokřikovali: Jen Čechy pobít. Manželka sedláře volala na dav, který mne doprovázel: dejte mu toho hitlerovského masa, pobijte Čechy. Pak jsme byli vedeni až ke schodům na radnici. Jeden ordner mě ztrhnul ze schodů a křičel na dav. Pojďte sem. Tady ho máte na chvíli! Byl jsem zbit, že jsem se nemohl postavit na nohy, z obličeje a z nosu mi tekla krev a byl jsem také kopnut do levého kolena a do pravé lopatky."

 

Svědkem lynčování byl téhož dne zadržený Arnošt Vítek, který do protokolu uvedl: "Oba nás vedli na radnici a cestou nás znovu bili... Cestou na nás křičel dav Němců na vesnici, oběste je, nebo do Dachau s nimi. Když jsem přišel k radnici tak ordner strhl ze schodů Jelena a směrem k davu volal: Tady ho máte, a bili ho, až klesl na zem. Když chtěl vstát, byl znovu bit."

 

K výslechům byly předváděny všechny zadržené osoby, které byly internovány v provizorních věznicích ve sklepích několika domů v Šatově. Ve sklepě budovy místní fary bylo například vězněno nejméně pět osob. Provizorní vezení nechali ordneři zřídit také ve sklepě domu jistého Trimmla, odkud zadržené postupně předváděli k výslechům na radnici. Jan Weisskircher, příslušník SFK z Šatova, zde po několik dnů týral uvězněné Čechy a vyhrožoval jim zabitím. Do Trimmlova domu přišel Jan Weisskichner oblečen v uniformě, měl černé kalhoty, černou vojenskou čepici a pásek s hackenkreutzem na rukávě. Weisskirchner tam týral uvězněné Čechy a nadával jim ´Bömischer Hund´. Wiesskichner chodil k nám častěji a vždy tam vězněné Čechy bil."

 

Osud uvězněných šatovských Čechů, kteří museli po několik dnů snášet násilí páchané radikálními příslušníky Sudetoněmecké strany, nakonec definitivně zpečetilo znojemské gestapo. Jeho čerstvě etablovaná expozitura si postupně převzala většinu vězňů a eskortovala je do budovy Krajského soudu ve Znojmě.Po návratu do Šatova našli své domy vyrabované nebo s dosazenou nucenou správou. Většina z nich se tedy rozhodla dobrovolně odstěhovat do vnitřního území bývalé republiky.

 

Z knihy "Muži na hranici" - Boje se sudetoněmeckými henleinovci v roce 1938, nakladatelství Toužimský a Moravec, Praha 2019, str. 118-120

 

Muži na hranici. Příběhy z roku 1938

Usmrcení Ferdinanda Lichého z Vranovské Vsi

Obec Vranovská Ves (Freinersdorf) se po obsazení pohraničí ocitla téměř na samém okraji nové hraniční demarkace. Obsazena byla až dne 10. října 1938, po přímé intervenci místního německého obyvatelstva: "... místními Němci byla vyslána deputace do Štítar ke styčnému důstojníkovi, kde žádali o připojení Vranovsko Vsi k Říši. Když byli odmítnuti, že obec není do pásma k obsazení pojata, byla vyslána znovu deputace, která se dožadovala připojení s odůvodněním, že jsou českým obyvatelstvem biti a utlačováni a že podmínky společného soužití jsou pro Němce nesnesitelné." Ještě téhož dne podvečer přijel oddíl SFK, aby zajistil nový koridor území v obsazeném pohraničí. Skupině si padesáti uniformovaných mužů velel jistý obersturmführer Koch. Zhruba po desáté hodině večerní zahájili příslušníci SFK domovní prohlídky a zatýkání vybraných osob z řad české menšiny. Během čistky ozbrojencům asistovalo několik místních ordnerů, kteří velmi agilně označovali domy svých nepřátel. . Už dříve bylo několik domů pomalováno hanlivými nápisy, které upozorňovaly na potenciální nepřítele nového režimu: "Němci měli na svých usedlostech nápisy ´Ein Volk, ein Reich, ein Führer´, kdežto nám Čechům namalovali na domy šibenice a nápisy ´Tscheche´, fuj¨a podobně..."

 

V povědomí pamětníků nočního teroru utkvěl zejména případ brutálního zbití Ferdinanda Lichého, obchodníka z Vranovské Vsi. Krátce před půlnoci vtrhli ordneři do domu rolníka Roberta Kříže, u něhož měl Ferdinad Lichý pronajatou místnost. Jeho manželka do protokolu uvedla: "Vytlačili násilím dveře do naší světnice v domě č. 56. Z těchto mužů jeden zakřičel ´Ĺicht machen´. Já se hned probudila a říkám svému manželovi ´neslyšíš?´, načeš i on se probudil. Já hned rozsvítila lampu a v okamžiku, jak chtěl můj manžel Ferdinand Lichý chtěl vyskočit z postele, přistoupil km němu Emil Riedel a uhodil jej boxerem, který držel v pravé ruce, přes pravý spánek, takže ihned v bezvědomí klesl k zemi a z pravé strany hlavy silně krvácel.Nato byl těmito muži ihned v tomto stavu odnesen na dvůr, přičemž s jeho tělem silně narazili na dřevěný sloup u vrátek. Venku na ulici hodili jej na zem a zde jej kopali a členové freikorps do něho tloukli pažbami pušek. Já křičela a chtěla jsem jej bránit, avšak jeden člen freikorps mě odhodil zpět a vyťal mi dva silné políčky, takže jsem svého manžela neviděla a nevím, co bylo dále."

 

Svědkem trýznění Ferdinanda Lichého na dvoře výše uvedené usedlosti byla také Terezie Křížová. Probudil ji hluk a hlasité volání o pomoc. Ordneři vytáhli v mém domku Ferdinanda Lichého z jeho bytu na dvorek a zde byl bit... též do něho kopali, jak ležel na zemi, a rovněž jej nadzvedli ze země , třískali jím opět o zem, toto surové bití trvalo po dobu asi pěti minut, já jsme vše viděla oknem světnice. Lichý přitom křičel německy, aby jej raději zabili. Pak ho vytáhli ze dvorku ven..."

 

Utrpení Ferdinada Lichého neskončilo ani poté, co jej ordneři násilím vyvlekli před dům: Ordneři vedli sebou Ferdinada Lichého spoutaného s rukama přitaženými v půli těla a krvácejícího z úst nebo nosu. Takto spoutaného a krvácejícího vedli ho v nočním prádle přes vesnici, přičemž ho bili a křičeli, že musí chcípnout. Když přišli k tamnímu rybníku, do něhož chtěli Lichého vrhnout, podařilo se mu vyprostit a utíkal asi kilometr směrem do bojanovských lesů. U lesa vysílením, padl a všichni tři ho pronásledovali, znovu přepadli a bili. Lichý se opět vzchopil a utekl...."

 

Následujícího dne ráno našel Bohumil Gregor, hajný ze sousední obce Pavlice, bezvládné tělo oběti nočního útoku ležet v lesním porostu. "Lichý byl dopraven do hájovny hajného Bohumila Gregora z Pavlic č. 108, který k němu zavolal MUDr. Moravce z Jevišovic, načež byl dopraven do okresní veřejné nemocnice v Třebíči. Zde nato 13. října 1938 zemřel."

 

Jednou z dalších obětí noční čistky byl obuvník Antonín Schwarz. Také do jeho domu vtrhli ordneři s tím, že bude zadržen a odveden k výslechu.

"Poněvadž již jsem ležel v posteli, byl jsem oblečen pouze ve spodním prádle. Natáhl jsem si pouze kalhoty, když jsme byl jedním vojákem uchopen za krk a vyhozen prudkým úderem ze dveří kuchyně, tak jak jsem byl, bez bot. Když jsem vyletěl ze dveří kuchyně, byl jsem venku stojící osobou udeřen nějakým tvrdým, ostrým předmětem do levého spánku takovou silou, že jsem měl proraženou hlavu na dvou místech. V zápětí jsem byl udeřen rovněž nějakou osobou z pravé stran do úst. Tato rána byla též velice prudce vedena, neboť mi byly vyraženy přední zuby jak v horní čelisti, tak i ve spodní. Po těchto dvou ranách jsem asi omdlel a vzpamatoval jsem se teprve ve škole, kam jsem byl asi v mdlobách odvlečen a shozen ze schodiště do sklepa, kde při nárazu hlavou na zeď jsem si rozbil obličej a pravděpodobně bolest mne opět přivedla k vědomí.

 

Ve sklepě místní školy zřídili ordneři provizorní vězení, kam přiváděli všechny zadržené osoby. Prvním nedobrovolným vězněm byl obchodník Jan Svoboda. Neznámý příslušník SFK mu ještě před zatčením vyhrožoval zastřelením přímo v kuchyni jeho domu. Na ulici před domem stál dav místních obyvatel, který mlčky přihlížel řádění ordnerů. Když ho vyváděli ven, zavolal jeden z ordnerů směrem k davu: " Zde ho nyní máte. Na to Jan Svoboda ke shromážděným Němcům zvolal: Tak a nyní mě můžete pro mou dobrotu zabít. Po tomto zvolání se neodvážil nikdo z německých občanů mne uhodit nebo jiným způsobem ublížit. Pak mne odvedli do místní české školy, tam mě ordneři tolik zmlátili, že jsem byl celý zkrvavený."

 

Dočasnou úlevu od teroru ordnerů přinesl až následující den (11.10.1938). Do obce přijel důstojník německé armády. který po výslechu nařídil okamžitě propustit zadržené osoby a zakázal další divokou vendetu vůči českému obyvatelstvu. I přesto bylo nakonec několik zadržených osob odvezeno k dalším výslechům do obce Lesná (Liliendorf). Ze strachu z další perzekuce narychlo odešlo asi šest místních rodin do vnitřního území ČSR.

 

Z knihy "Muži na hranici" - Boje se sudetoněmeckými henleinovci v roce 1938, nakladatelství Toužimský a Moravec, Praha 2019,( str. 120-121)

 

Muži na hranici. Příběhy z roku 1938

Incident se zastřelením štábního strážmistra Vladimíra Zásměty

 

Nová hraniční demarkace oddělila obsazené pohraničí od zbytku vnitřního území ČSR. Na řadě míst byla přitom nová hranice vytýčena jen prostým "zatlučením" dřevěného kolíku do země s vyznačením příslušných kót do mapových operátů. Červené kolíky pak označovaly bezesporné úseky a černé doposud sporná území.. Na těchto sporných úsecích hranic často docházelo ke konfrontacím hlídkující patrol. Ostrahu hranic nadále zajišťovaly příslušníci SOS, nyní ovšem spadající pod velitelství praporu Brno- venkov. Tragický incident se odehrál dne 19.10.1938 poblíž trigonometru 435, severovýchodně od obce Vranovská Ves. Družstvo SOS štábního strážmistra Vladimíra Zásměty bylo toho dne ubytováno na polní pozici v myslivně u Jánského rybníka. Zásměta tu vedl výslech dvou německých zajatců, kteří v noci překročili demarkační linii. Bylo třeba zjistit, zda se jednalo o vědomou provokaci, anebo omyl v orientaci. Hlídky německé pohraniční stráže si totiž často dělali nárok na úzEmí, které bylo na aktuálních dispozičních mapách příslušníků SOS jako území československého státu. Když se Zásměta dozvěděl, že Němci zadržují jednoho z členů ranní hlídky jako rukojmí, desátníka v záloze Aloise Částku, vyrazil ke kótě 435 vyjednat výměnu zajatců. Na místě už čekal německý velitel hlídky, dva příslušníci německé finanční stráže a jeden ordner oblečený ve staré rakouské uniformě. Muži stojí v kruhu, hlavně pušek skloněné k zemi. Probíhá vzrušená debat o správném vedení demarkační a výměně zajatců. Muž oblečený v rakouské uniformě náhle postoupí a v nervozitě pozvedne svoji zbraň. Vedle stojící desátník Částek si tento neopatrný pohyb vyložil jako signál k úroku a zareagoval tím, že mu pušku vyrazil z ruky. Nastal chaos, kruh se rychle rozevírá a dochází k přestřelce. Strážmistr Zásměta křičí na své muže, ať se ukryjí v terénní nerovnosti blízkého úvozu, ale sám je náhle zasažen do levého boku: "Střela nejdříve prostřelila tašku s dalekohledem, který měl strážmistr Zásměta zavěšen podél těla na levém boku. Při nárazu o dalekohled se zdeformovala a rukověť i s částí dalekohledu vnikl strážmistrovi Zásmětovi do levého boku, takže mu byl na levé zadní části, asi 12 cm pod hřebenem pánve nad kloubem kyčelním učiněn otvor o velikosti dvacetikoruny. Dále střela proděravělalevou větev tepny stehenní, následkem čehož strážmistr Zásměta vykrvácel do dutiny břišní..." Tělo štábního strážmistra Zásměty bylo poté převezeno do obce Jevišovice a dne 21.101938 pohřbeno na místním hřbitově. Smuteční řeč vedl přímo velitel praporu SOS Brno-venkov, podplukovník pěchoty Adolf Matějů.

 

Z knihy "Muži na hranici" - Boje se sudetoněmeckými henleinovci v roce 1938, nakladatelství Toužimský a Moravec, Praha 2019,( str. 121-122)

 

Muži na hranici. Příběhy z roku 1938

Oběti politické a rasové perzekuce z řad místního obyvatelstva

 

Po odstoupení delimitovaného území v jihomoravském pohraničí přišel čas na "zúčtování" s pomyslnými zrádci německé nacionální pospolitosti. Byli tu jednak sympatizanti politiky tzv. aktivistických stran, kteří během krizových událostí roku 1938 zachovali loajalitu ke státu , ale především němečtí sociální demokraté a komunisté.. Zlikvidování tzv. marxistické opozice bylo prvořadým úkolem nacistického represivního aparátu.. Vedoucí činitelé a funkcionáři byli okamžitě zatčeni, zatímco řadoví členové čelili vendetě místních ordnerů, bití a ponižování ze strany svých soukmenovců. Řada z nich byla veřejně ponížena např.tím, že jim byla na krk pověšena cedule s hanlivými nápisy (Deutsche schwein, Sau Böhm, Sau Jud), se kterými se pak museli procházet běsnícím davem zfanatizovaného místního obyvatelstva. Rozsah těchto represálií sice není v regionální historiografii detailně zmapován, rozhodně se však nejednalo o ojedinělé incidenty, ale o organizovaný projev násilí.

 

Němečtí sociální demokraté (DSAO) velmi dobře věděli, jaký osud na ně čeká po příchodu nacistů. Po anšlusu Rakouska se místní stranické aparáty ujaly rakouské emigrace, která jim samozřejmě referovala o událostech ve Vídni a likvidaci politické opozice.. Také propaganda SdP je pravidelně označovala za zrádce, s nimiž nebude mít žádné slitování. Ještě na sklonku léta 1938 se němečtí antifašisté zúčastnili velké manifestace v Podmolí, tzv. Hraničářského branného svazu, kam přijelo téměř 6000 lidí z venkova a okolí města Znojma. Ačkoliv v roce 1938ve zdejším regionu nepůsobila jejich ozbrojená formace RW (Republikanische Wehr), příslušníci německé sociální demokracie zachovali během mobilizace loajalitu ke státu, zatímco většina sympatizantů nacionálních stran ihned uprchla do Rakouska. Po demobilizaci je čekal návrat do obsazeného území a internace za spolupráci s nepřítelem.

Také nenávist vůči německým komunistům na řadě míst vyvrcholila v organizované násilí, které mnohdy skončilo smrtí lynčovaných obětí. V obci Břežany (Frischau) byl jeden člověk brutálně zbit a za několik dní zemřel v brněnské nemocnici.. Velké zatýkání politické opozice probíhalo v okolí Jaroslavic (Joslowitz). Zadržené osoby byly eskortovány do cel při budově bývalé soudní věznice. Po několika dnech je pak odvezlo znojemské gestapo, ale ještě předtím byly ztýrány místními ordnery:"O 22. hod. dne 9.10.1938 přišli do vězeňské cely, kde jsem byl sám umístěn, ordneři z Jaroslavic. V celé věznici byla tma. Jen na chodbě svítilo světlo.Z příchozích se mě někdo tázal: Was ist? Po tomto oslovení se na mě všichni čtyři příchozí vrhli a bili mě obušky.. První ránu jsem dostal do obličeje, při čemž mi byly vyraženy dva zuby ze spodní čelisti.Dále jsem byl příchozími nelidským způsobem týrán, že jsem měl na levé straně hrudního koše přeraženy dvě žebra od ran obušků a po celém těle krevní podlitiny a zranění, takže každý sebemenší pohyb byl pro mě řadu dní utrpením. Z mé cely odešli do protější, kde byl vězněn městský strážník z Jaroslavic. Po chvilce jsem slyšel hluk po ranách obuškem a nářek tohoto muže, který byl týrán. Z jeho cely odešli do prvního poschodí, jak jsme slyšel po hluku kročejů na schodišti. Za malou chvilku jsem uslyšel křik a nářek. Jak jsem se později dozvěděl, byl tam ve vězeňské cele týrán nějaký občan z Dyjakovic."

 

V Dyjakovicíc (Gross-Tajax) chtěli ordneři bezvládné tělo zbitého muže hodit do studny. Z výpovědi jednoho z příslušníků trestného komanda ordnerů vyplývá, že se jednalo o akci související s vyřizováním osobních účtů s příslušníky politické opozice: "Na stole leželo deset až dvanáct revolverů a myslím, že to byl Labner, který mi říkal, abych si vzal revolver a šel s ním jako dozorce, aby žádný neutekl. Šlo tehdy pouze o sociální demokraty, a to, aby jim nařezal.Šel jsem tedy dolů a postavil jsem se jako dozorce, aby nikdo neutekl. Jak jsem tak stál dole, slyšel jsem, jak někdo někoho bije, slyšel jsem výkřiky bitých..."

 

Rovněž ve Znojmě byly v prvních dnech po obsazení města zatýkáni funkcionáři politické opozice. Z exponentů české sociální demokracie byl zatčen například redaktor Adolf Merten a správce městského sociálního ústavu František Janků. V pátracích seznamech gestapa ovšem figurovala také známá jména funkcionářů národních jednot, tělovýchovných spolků (Sokol) nebo dobrovolníků znojemské Národní gardy. Stavitel Eduard Oškera, funkcionář znojemské sokolské jednoty a zároveň majitel stavení firmy, která se podílela na výstavbě pohraničního opevnění, byl zatčen a téměř 10 týdnů internován ve Vídni. Většina politických vězňů byla propuštěna po několikatýdenní vazbě. Počátkem listopadu 1938 totiž nacisté rozpoutali ve Vídni jeden z dalších protižidovských pogromů (Krystallnacht) a zřejmě jim chyběl dostatek volných vězeňských cel. Před propuštěním ovšem museli vězni podepsat jakési prohlášení, že již nebudou veřejně vystupovat proti politice NSDAP.

 

Pro místní komunitu židovského obyvatelstva znamenal průběh událostí roku 1938 vlastně konec mnohaleté kontinuity židovské historie města. Majitelé větších průmyslových podniků si po anšlusu Rakouska uvědomovali hrozící nebezpečí a začali opouštět město už kolem léta 1938. Další vlna židovské emigrace pak opustila Znojmo počátkem září 1938.Ti, co zůstali, byli již záhy vystaveni rasové segregaci a omezením majetkových práv spojených s uplatňováním tzv. norimberských zákonů. Skupina asi dvaceti židovských obyvatel Znojma byla dne 14.10.1938 odvezena ordnery k nové hraniční demarkaci na křižovatce u obce Kasárna a násilím vyhnáni do vnitřního území ČSR. "... byli jsem vyvezeni na hranice a pod pohrůžkou zastřelení, když se vrátíme zpět, museli jsme překročiti hranice do Československa." Válku dokázal přežít jen malý zlomek původní komunity.

Z knihy "Muži na hranici" - Boje se sudetoněmeckými henleinovci v roce 1938, nakladatelství Toužimský a Moravec, Praha 2019,( str. 124-128)

 

Muži na hranici. Příběhy z roku 1938

Znojemsko - Karel Koc

 

Stejně v jako jiných částech pohraničí ČSR ani na jihomoravské hranici nebyl v září 1938 klid. Zlověstný zvuk střelby a výbuchů, který se od druhé poloviny měsíce září pravidelně ozýval směrem od státní hranice, značně demoralizoval místní civilní obyvatelstvo. Ozbrojené skupiny povstalců přepadaly budovy celních úřadů a útočili na expozitury finanční stráže

 

Unikátní budova silničního celního úřadu v Hnanicích se toho času nacházela takřka přímo v těsné blízkosti hraniční demarkace, u dříve poměrně exponovaní silnice směrem Znojmo-Hnanice-Mitterretzbach-Retz. Fakt, že budova sama stála v nevhodném perimetru pro obranu, byl všeobecně znám, takže zatímco např. u jiných budov celních úřadů byla během roku 1938 ještě kvapně posilována jejich obrana, alespoň přístavbou krytých bastionů, zde byly kolem železné závory Ippen narychlo vybudovány pouze provizorní ochranné zídky s navazující přehradou ze zapuštěných kolejnic. Z oken prvního patra celní budovy byl ovšem vynikající pohled do hloubky nepřátelského území a toho samozřejmě využila československá armáda pro umístění dělostřeleckého dalekohledu. Mimo to byly po stranách budovy zřízeny zákopy pro lehký kulomet, který pokrýval přístupovou silnici a vhod do budovy. Přímá telefonní linka s velitelstvím praporu SOS ve Znojmě umožňovala rychle reagovat na případní konflikt a zkoordinovat další obranu s pozorovacími sledy 24. pěšího pluku.

 

V září 1938 zajišťovala obranu budovy družstvo č. 12 jednotky SOS, celkem tedy 12 stálých příslušníků finanční stráže a 6 povolanců z vojenských posil. Jejich úkolem mělo být především: Pozorování seřazování pohybů nebo nástup nepřátelských vojenských jednotek za státní hranicí a podávat hlášení velitelství ve Znojmě. Dále při eventuelním nástupu nepřátelských jednotek menší jednotku odrazit, při větší nepřátelské akci raketami upozornit posádky našich lehkých opevnění a ústupovým bojem se stáhnout za lehké opevnění, které se nacházelo asi 1,5 km od státní hranice.

 

První útok povstalců museli příslušníci SOS odrážet již dne 20.9.1938. Cílem zřejmě mělo být odkrytí palebné síly obránců, kteří ještě striktně dodržovali zákaz střelby směrem k hranicím, ale k odvrácení nepřítele musela být použita alespoň varovná střelba. V situační zprávě určené pro kabinet ministerstva vnitra se uvádí, že: "Podle hlášení státního policejního úřadu ve Znojmě byl dnešního dne 2.9.1938 v 7.45 do 8.15 ostřelován celní úřad v Hnanicích, okres Znojmo z rakouské strany. Padlo asi 300 ran. Útočníků nebylo viděti. Zraněn nebyl nikdo. Naši celníci se stáhli do budovy a palbu neopětovali." Během dne pak obránci dalekohledem pozorovali, jak se v předpolí roje povstalců připravují na nový útok. Bílými šipkami například označovali vytyčovací body v krajině pro noční přepad. Mezi povstalci byli zřetelně rozeznání důstojníci wehrmachtu a SA rezervy, kteří radili s taktikou útoku. Uprchlíci z obce Šatov (Schattau) znali velmi dobře terén v okolí budovy, takže další útok mohl být pečlivě naplánován. Situace obránců celnice byla ovšem diametrálně odlišná., neboť museli čelit značné početní, navíc velmi dobře vyzbrojené přesile s vlastním nedostatkem munice a granátů. Ke všemu se v jejich řadách ukrýval také zrádce, který fatálním způsobem ovlivnil další běh událostí. Rudolf Ptačovský pocházející ze smíšené česko-německé rodiny, přidělený do služby u SOS v rámci vojenských posil , dokázal v příhodném okamžiku vyjmout důležitou součástku kulometu (závorník) a pod záminkou koupě cigaret opustil své stanoviště. Další hlídka bohužel neověřila funkčnost zbraně a mechanika kulometu zůstala pro další boj vyřazena.

 

V brzkých ranních hodinách dne 22.9.1938 povstalci skutečně zahájili nový útok na celní budovu: "Státní budovu v Hnanicích napadlo přes 200 osob střelbou z pušek, 3 kulometů, ručními granáty, petardami, granáty vystřelovanými z pušek a minami." Krycí palba z lehkého kulometu na křídle selhala v důsledku sabotáže. Zběh Ptačovský jistě prozradil nepříteli další detaily obrany. Inspektor Chrástek musel použít osvětlovací rakety, protože na útočníky nebylo ve tmě vidět. Dozorci Musil, Kubáník, Vaca a Bernard kryli střelbou z prvního poschodí východní stranu budovy. Na jejím levém rohu odrážel útok vojín Barták. Ostatní příslušníci SOS byli zalehnuti v okolí. Když se povstalci přiblížili k budově došlo při boji z blízka na házení ručních granátů. Obránci zřetelně slyšeli, jak nějaký velitel povzbuzuje povstalce a křičí své rozkazy: "Erste Schwarmeline, zweite, dritte vor...!" Nepřátelské granáty explodovaly uvnitř budovy a v důsledku zakouření nebylo možné dále setrvat na zdejší obranné pozici: Když byl vržen granát nebo petarda do bytu respicienta Hlíny a zeď se zřítila a když nárazem druhého ručního granátu nebo miny byl strop nad vchodem krytu respicienta Hlíny rozbořen, opustili dozorci Musil a Kubánik budovu. Musil vnikl do kanceláře celního úřadu k telefonu a žádal rychle spojení se zemským finančním ředitelstvím, aby podal hlášení, že není možno dále proti přesile budovu držet. V sousedním skladišti celního úřadu explodovaly nepřetržitě ruční granáty vrhané útočícími a posléze byly vyraženy dveře do celního úřadu. Poslední opustil budovu dozorce Musil, když již z levé strany útočníci vnikali dovnitř."

 

Přepadení celnice bylo okamžitě hlášeno na velitelství praporu SOS ve Znojmě. Zprávu o útoku dostal brzy na stůl i kabinet předsednictva ministerské rady:" Dnes v ranních hodinách rozvinul se boj u celního úřadu v Hnanicích, okr. Znojmo, který v tuto chvíli (8.30 hod.) dopoledne dosud trvá. v 6 hodin ráno přepadlo 300 povstalců celní úřad." Družstvo SOS, které bylo donuceno ustoupit do nedalekých Hnanic, zde čekalo na příchod posil. Právě v tuto chvíli se na scéně objevuje zpravodajský důstojní 24. pěšího pluku, poručík Otmar Chlup. Zaslechl zvuk střelby zrovna ve chvíli , kdy se nacházel v nedalekém Podmolí na rutinní inspekční prohlídce situace v pohraničí. Ihned nasedl na motocykl a odjel směrem k Hnanicím, kde zastihl ustupující obránce celního úřadu. Poručík Chlup dokázal přesvědčit bojem znavené muže k novému pokusu o protiútok. Sám měl k dispozici jen pistoli a šest ručních granátů. Postupovali plížením v příkopu podél silnice k celnímu úřadu a ve vzdálenosti zhruba 150-200 metrů od budovy již povstalci zahájili palbu.

 

Pohotovostní četnický oddíl ze Znojma, který postupoval k celnici z východní strany, byl zahnán palbou z kulometu. Četnický závodčí Smrček, který se v osudné chvíli nacházel v blízkosti poručíka Chlupa vypověděl: "Obsluhoval jsem lehký kulomet na pravém křídle vpravo od celnice proti kulometnému hnízdu na rakouské straně, které objevil jakýsi civilista (Chlup byl oblečen v civilním oděvu), který se ke mně přiblížil a hnízdo objevil. Ležel vedle mě a říkal - desátníku zahajte palbu ve vzdálenosti asi 100 m před námi je kulometné hnízdo nepřítele! To byla poslední slova, která jsem od něho slyšel, neboť jsem nato zahájil, palbu a po jejím skončení ležel již vedle mne mrtev. Jeho mrtvolu jsem odnesl ke kapličce vzdálené asi 80-100 kroků a zde jsem byl donucen silnou nepřátelskou palbu ponechat jej na místě a ustoupit." Osudný výstřel Chlupa zasáhl v okamžiku, kdy pozvedl hlavu, projektil pak prolétl otevřenými ústy, pronikl míchou a ve výši třetího krčního obratle na šiji zanechal otvor po výstřelu. Smrt nastala okamžitě. Zdravotní hlídka, která se pokoušela přiblížit k bezvládnému tělu, byla ostřelována povstalci a pro mrtvolu museli být nakonec vysláni dva civilisté s bílými vlajkami.. Velitelství praporu ve Znojmě raději další pokusy o znovudobytí budovy celního úřadu v Hnanicích zastavilo.

 

Teroristické akce povstalců v místním pohraničí ovšem neskončily dobytím celní budovy a další boj pokračoval na řadě míst prakticky až do 3.10.1938. V následujících dnech povstalci např. pronikli až do nedaleké obce Šatov a z věže zdejšího kostela ostřelovali příslušníky četnictva a vojska. V nočním boji v prostoru křižovatky silnic Havraníky - Hnanice byl dne 24.9.1938 těžce zraněn příslušník družstva SOS č. 13, Rudolf Obořil. Situaci v Šatově se pak podařilo dostat pod kontrolu teprve až po příjezdu obrněného auta, které vyslal vojenský strážní oddíl z Havraníků. Během bojů o celní úřad v Šatově byli střepinami granátu zraněni vojíni Ludvík Valenta a Jindřich Blaha. V pásmu lehkého opevnění hraničářského praporu 11 u Hevlína byl smrtelně zraněn příslušník 2/X strážní roty vojín Jan Rymeš.

 

Obsazení celního úřadu v Hnanicích lze považovat za jediný úspěch povstalců ve zdejším úseku jihomoravského pohraničí. Na základě dohodnutého příměří povstalci sice opustili poškozenou budovu celního úřadu, ale několik dní poté již do zdejšího pohraničí nastoupila německá armáda. Naopak koordinovaná obrana československých bezpečnostních složek a armády, byť zcela v asymetrickém poměru k síle nepřítele, odvrátila úspěch henleinovského povstání.

 

Oběť Otmara Chlupa nezůstala nezapomenuta. V poválečném období byl na místě tragických událostí odhalen pomník s deskou obsahující následující memento: Věčně živ, kdo za vlast život dává, Otmar Chup, por. pěš. pluku ve Znojmě položil dne 22.9.1938 svůj mladý život ve věku 28 let ve společném boji. V upomínku věnuje odd. fin. stráže v Hnanicích." Spravedlnost nakonec dostihla i zrádce Ptačovského. V roce 1947 byl v rámci retribučního soudnictví odsouzen k doživotní ztrátě svobody a občanské cti.

 

Z knihy "Muži na hranici" - Boje se sudetoněmeckými henleinovci v roce 1938, nakladatelství Toužimský a Moravec, Praha 2019,( str. 109-114)

 

Muži na hranici. Příběhy z roku 1938

Vejprty 1 - Alena Zatloukalová

 

Ve Vejprtech panoval, stejně jako ve většině malých pohraničních měst a obcí, až do roku 1938 ospalý klid. Samozřejmě že v podsedních letech, kdy se v sousedním Německu dostal k moci Adolf Hitler, občas někteří zde žijící němečtí občané začali vykřikovat cosi o tom, že bydlí vlastně v německém městě Weipert. Začali se scházet po hospodách a tam společně poslouchat vysílání německého rozhlasu, z něhož se řinul proud štvavé propagandy. o tom, jak jsou tzv. sudetští Němci v Československu utiskováni, a že je konečně nutné zjednat v tomto směru pořádek. Jejich rozumnější krajané nabádali ke smířlivosti, vždyť už tak žijí oba národy po dlouhá staletí. Němci v pohraničí si odjakživa brali za manželky půvabné Češky a naopak. Jejich děti si pak hrály společně a většina z nich se domluvila jak česky, tak německy, což nebylo v pohraničí nic neobvyklého.

 

Jenomže jak Hitlerova moc sílila, ti, kteří až dosud mávali nad jeho nenávistnými řečmi rukou, se začali kolem sebe rozhlížet v obavách. Zejména, když po stále častějších incidentech vyvolaných německými nacionalisty v čele s Konradem Henleinem, vůdcem Sudetoněmecké vlastenecké fronty, začala v jejich městě působit Stráž obrany státu.

 

V ranních hodinách 21. května 1938 zaujalo družstvo SOS vedené inspektorem Rudolfem Davidem na západním svahu nad městem palebné postavení, odkud byly vysílány pravidelné hlídky do města i okolí. Incidentů s provokujícími Němci sice neustále přibývalo, ale "sosáci", jak si členové jednotky říkali, dokázali udržet klid a pořádek, i když s neustále vzrůstajícím napětím. Ordneři dobře věděli, že československé jednotky nesmí použít zbraň a jejich už tak bezzubá moc končí na hraničním přechodu, za nímž se nachází německý Bärenstein. Nebyl problém způsobit výtržnost, v noci zmlátit Čechy, kteří se odvážili vyjít za tmy ven. a pak pod rouškou tmy zmizet na druhé straně hranic.

 

V září, kdy se situace zhoršila nejen ve Vejprtech , ale prakticky v celém pohraničí, dostala jednotka SOS příkaz přesunout jedno družstvo do města a obsadit budovu celního úřadu, který sídlil jen několik desítek metrů od hraniční závory.

 

Rozhodnutí se ukázalo jako velice prozíravé, protože 12. září, po Hitlerově večerním projevu přenášeném rozhlasem, henleinovci posílení sliby svého vůdce, odzbrojili ve městě několik příslušníků státní policie a rozjařeni počátečním úspěchem vtrhli na nádraží, kde pozatýkali všechny české zaměstnance i s jejich rodinami. Stejně si počínali na poštovním úřadu. Opilí úspěchem, neboť čeští civilní zaměstnanci nebyli schopní klást odpor, se tlupa za hlasitého hulákání nacistických hesel vydala ke státní hranici. Hodinu před půlnocí obklíčilo celnici asi 350 Němců a žádali vydání všech zbraní. Naštěstí zapomněli přerušit telefonické spojení, a tak se obráncům celnice, kteří dostali od řvoucího davu pětiminutové ultimátum, podařilo zavolat nejen místní četnickou stanici, ale také četnickou stanici v Chomutově a zjednat si posilu.

 

Autobus z Chomutova, v němž jelo na pomoc kolegům dvacet četníků, zastavilo na cestě lesem asi čtyřicet ordnerů. Protože celé odpoledne drobně pršelo a začala padat mlha, nedalo se zjistit, zda a jak jsou ozbrojeni. Četníci rychle opustili autobus a zaujali bojové pozice, kryjíce jeden druhého. Ordnerům se přesto podařilo jednoho strhnout k zemi a snažili se odebrat mu zbraň. Další četník kryjící se v hustém křoví, pažbou pušky uhodil útočníka do hlavy a omráčil ho. Celkem se podařilo zajmout šest ordnerů a předat je policii ve Vejprtech. Tam obdrželi rozkaz zůstat až do rána a hlídat ve městě osvobozené objekty, protože vedení v Chomutově dostalo zprávu, že henleinovci připravují odvetu.

Mezitím si družstvo patnácti vejprtských četníků, vedených praporčíkem Vítovcem, okamžitě vydalo k celnici. Nebylo to nijak snadné, po ulicích se skutečně potulovaly menší ozbrojené skupinky Němců a snažily se vyvolat rozmíšky. Po krátké přestřelce před celnicí se četníků podařilo dostat obklíčené finance z budovy, čímže se jejich stav zvýšil o patnáct mužů, a společně pak zfanatizované henleinovce rozehnali. Do ranních hodin osvobodili zajaté české zaměstnance pošty a ostatních úřadů ve městě, které Němci uvěznili ve sklepích místní "Turnhalle".

Při osvobozování nádraží se družstvo financů a četníků muselo rozdělit na dvě skupiny. První postupovala k budově temnými ztichlými ulicemi, druhá se vydala oklikou podél trati a podařilo se jí dosáhnout cíle o něco dřív.

 

V dopravní kanceláři byla tma a na rozdíl od ostatních nádražních prostor, kde se rozléhala střelby, naprosté ticho. Praporčík Vítovec otevřel dveře a vzápětí klesl k zemi, neboť byl zasažen střelou do krku. Jeho kolegové zjistili, že v místnosti se za barikádou z narychlo přeskupeného nábytku kryje pět ordnerů. Spustili střelbu a po chvíli se jim podařili je zajmout a odzbrojit. Byli znechuceni, když zjistili, že jedním z nich je městský strážník Kaiser, Němec ze smíšeného manželství, který byl vzhledem ke své funkci velice dobře obeznámen se zdejší situací a měl na smrti Vítovce značný podíl.

 

Druhý den bylo ve městě vyhlášeno stanné právo a vypjatá situace se částečně uklidnila. Četníkům z Chomutova byl doručen rozkaz, aby se vrátili zpět, protože i v jejich městě začaly vzrůstat nepokoje.vyvolané stále odvážnějšími Němci. Další odpovědnost za bezpečnost a pořádek ve městě převzala jednotka vedený škpt. pěchoty Koubou, který byl po obsazení zbytku Československa popraven.

 

Ve Vejprtech trval zdánlivý klid jen několik dnů. Již 22. září krátce po poledni se henleinovci znovu objevili před celním úřadem. I tentokrát jich bylo něco přes tři stovky a nacházela se mezi nimi asi stovka členů SS a SA, kteří do Vejprt přišli z Německa a měli za sebou tvrdý bojový výcvik. Nezdržovali vydáváním ultimáta, rovnou na budovu zaútočili jisti si snadným vítězstvím, protože věděli, že uvnitř se nachází jen něco málo přes čtyřicet mužů. K celnici neustále přibíhali místní ordneři, kteří již dříve utekli za hranice a nyní se plně vyzbrojeni puškami a granáty přidávali na stranu útočníků. Mezi nimi byl i starosta Vejprt Schenk, který zmizel v Německu několik dní předtím a měl pravděpodobně na organizaci přepadení značný podíl.

 

Z knihy "Muži na hranici" - Boje se sudetoněmeckými henleinovci v roce 1938, nakladatelství Toužimský a Moravec, Praha 2019, (str. 90-95)

 

Muži na hranici. Příběhy z roku 1938

Vejprty 2 - Alena Zatloukalová

 

Ale to zde již nežil jediný Čech. Všichni museli s malým zavazadlem opustit město a odejít do vnitrozemí

 

Čtyřiceti obráncům, mezi nimiž byla většina četníků povolaných ze Slovenska, velel kapitán četnictva František Illík. Všichni byli odhodláni bojovat a nevzat se přesile. I oni měli kromě pušek k dispozici ruční granáty a neváhali je použít. Podařilo se jim díky nim tři ordnery usmrtit. Bohužel při tomto přepadu byly ztráty i na jejich straně. Během přestřelky byl zabit pomocný dozorce finanční stráže Josef Kloub, jemuž ještě nebylo ani pětadvacet let. Jeho tělu se našlo devět průstřelů z kulometu. Těžce zraněn byl dozorčí finanční stráže Karel Kára. I když jeho zranění byla vážná a trpěl krutými bolestmi, podařilo se mu uniknout a skrýt se na poštovním úřadu, odkud byl v noci, kdy útočníci byli přemoženi a ve městě nastal relativní klid, převezen do kadaňské nemocnice. Po válce se o tomto přepadení psalo i v rozsudku nad K.H. Frankem a při té příležitosti vyšlo najevo, že oddíl SOS byl přepaden zradou, ale zrádce nebyl odhalen.

Zbytek mužů, jemuž se podařilo uniknout zajetí ustupoval městem za neustálé střelby pronásledujících ordnerů. Teprve až za posledními domy, kam už nedopadalo světlo, se pronásledovatelé stáhli a členové SOS dorazili na své bojové stanoviště na okraji lesa. Na této pozici setrvali až do 4. října., kdy bylo nařízeno ustoupit a vyklidit hranice.

 

K novým bojům již nedošlo, protože další den byly Vejprty dobyty za součinnosti tanků čs. armády. Po této akci ordneři pochopili, že jsou v menšině, a bez kladení odporu rychle prchali za hranice. Byli - stejně jako tehdy většina Němců - přesvědčeni, že jejich den teprve přijde.

 

Dne 25. září se ještě pokusili vyhodit do vzduchu železniční trať za městem, ale větší škody nezpůsobili.

 

Dočkali se 5. října 1938, kdy bylo město obsazeno wehrmachtem. Za války byl zde zřízen zajatecký tábor a místní škola přebudována na nemocnici pro raněné německé vojáky. Místní děti se musely učit v jedné z hal opuštěné továrny. Ale to zde již nežil jediný Čech. Všichni museli s malým zavazadlem opustit město a odejít do vnitrozemí. Většina se z nich vrátila už v květnu 1945, aby zde žila dál.

 

V březnu roku 1939, po obsazení zbývajícího území a vznikem protektorátu, Němci začali pátrat po jménech obránců celnice, kteří měli na svědomí usmrcení jejich soukmenovců, ale ani po důkladném vyšetřování nic nezjistili.Tím hrdinou, který hodil mezi útočníky tuční granát a tři ordnery zabil, byl četník Václav Procházka, kterému se rovněž podařilo uniknout a z nejbližší železniční zastávky podal telefonickou zprávu o situaci ve Vejprtech veliteli praporu SOS pplk.Stanglovi do Kadaně.

 

Z knihy "Muži na hranici" - Boje se sudetoněmeckými henleinovci v roce 1938, nakladatelství Toužimský a Moravec, Praha 2019, (str. 95-96)

 

Muži na hranici. Příběhy z roku 1938

Cheb - Vladimír Bružeňák

 

Město Cheb bylo jednou z hlavních bašt henleinovského hnutí. Podle sčítání lidu v roce 1930 žilo na území okresu Cheb 76 979 obyvatel, z toho5 125 národnosti československé. Své první oběti si zdejší neklidná situace vyžádala již v květnu 1938, konkrétně v době částečné mobilizace československé branné moci. Zhruba o půlnoci 20. května směřoval ke Zlatému vrchu v Chebu motocykl se dvěma místními němci, příslušníky SdP. Postavení zde držela dvoučlenná policejní hlídka praporčíka Aloise Kriegla a strážmistra Františka Korandy. Byla tma, pršelo, ale i tak oba policisté brzy uviděli přijíždějící motocykl. Praporčík Kriegel se jej pokusil zastavit, ovšem řidič jeho pokynů nedbal a plnou rychlostí se řítil přímo na něho. Kriegl naštěstí stačil uskočit a strážmistr Koranda nato zahájil palbu. Oba motocyklisté po několika metrech se strojem havarovali a před veškeré ošetření zemřeli. Vedení SdP z této události udělalo propagandistickou senzaci a obvinilo československé úřady ze smrti dvou nevinných civilistů, přestože oba byli kurýři SdP a nereagovali na výzvy zákonných orgánů k zastavení. Byl jim uspořádán velkolepý pohřeb na chebském náměstí, včetně účasti špiček SdP Konráda Henleina Karla Hermana Franka. Pohřební věnec zaslal i samotný Hitler. Pro oba policisty měla událost velice tragické následky.Vzápětí po okupaci byli zatčeni a posláni do koncentračního tábora, kde oby zahynuli. Další střety mezi československými úřady a místními nacisty propukly v době henleinovského puče v září 1938. Již v neděli 11. září se na náměstí u divadla konal sraz Branného sboru československých motoristů. Henleinovci se shromáždili v horní části náměstí a s úmyslem překazit průvod na sraz zaútočili. V bitce trvající asi hodinu bylo zraněno 18 policejních strážníků, z toho Václav Brůžek těžce a pět českých civilistů. Průvod se však podařilo ochránit, i když se vydal náhradní trasou.

 

O den později, 12. září, zde byl jako jinde v pohraničí poslouchán Hitlerův norimberský projev. Po osmé večer se u budovy spořitelny shromáždilo asi 4000 příznivců SdP, kteří poté táhli v průvodech městem. Cestou zdemolovali a vykradli 38 českých a židovských obchodů, útočili na Čechy a neúspěšně se pokusili dobýt Lidový dům, v němž se bránila skupina levicových antifašistů. K obnovení pořádku bylo soustředěno 70 četníků a 30 policistů, kteří však nesměli zakročit s použitím střelných zbraní, s výjimkou nutné obrany. Po půlnoci se jim za použití obušků podařilo některé skupiny výtržníků zpacifikovat.

 

Ráno 13. září, v den vypuknutí puče v pohraničí, se náměstí i přilehlé ulice se opět zaplnily henleinovci. Krátce před osmou hodinou ranní dostal praporčík Jan Mrázek rozkaz projít s deseti policisty Nádražní třídou a zjistit situaci ve městě. Dav takřka 2000 lidí je však napadl kameny, klacky a dalšími předměty. Policisté proto nasadili bodáky a rozhodli se ustoupit zpět. Dav je však pronásledoval a snažil se policisty napadat, strážníka Budila se někdo dokonce pokusil bodnout nožem do zad, naštěstí mu propíchl jen blůzu. Zraněni byli i strážníci Lodr, Anděl a Čmelák. Jen stěží se jim podařilo ustoupit k Tržnímu náměstí. Policisté a četníci odpověděli devíti výstřely, z nichž jeden smrtelně zasáhl Hanse Gibtnera, který proti četníkům vystřelil z revolveru. Poté se podařilo náměstí vyklidit a obnovit pořádek.

 

Dopoledne dorazila jako posila 60 plzeňských policistů, vojenská asistence s tankovou četou a čtyři obrněná auta. V okresu Cheb bylo vyhlášeno stanné právo. Policie zatkla řadu nacistických činovníků, mnozí další však uprchli za hranice do Německa.. Zdánlivě nastal klid, ovšem netrval dlouho. Policie brzy získala prostřednictvím anonymu poznatek o údajném přechovávání zbraní v sídle zdejší SdP v hotelu Victoria u nádraží a v sousedním hotelu Welzel. Mělo jít o zaměstnance konzumu WeKa, který udal, že do obou hotelů přijíždějí nákladní automobily s pražskou značkou a mizí v průjezdu.

 

Policejní komisař Urban proto vyrazil 14. září pozdě odpoledne na místo s příkazem provést domovní prohlídku v obou budovách. K dispozici měl několik členů neuniformované stráže, četu uniformované Stráže bezpečnosti pod vedením praporčíka Jana Mrázka a vojenský pohotovostní oddíl pěchoty pod velením nadporučíka Rendla se dvěma obrněnými automobily, jež dorazily předešlý den. Vojáci obsadili okolí obou hotelů a policisté zazvonili u dveří Victorie. Nic se nedělo, a to ani po Mrázkově zvolání "Jménem zákona, otevřete", což několikrát opakoval česky i německy. Strážmistr Laštovka zalomcoval klikou, bylo však zamčeno. Vypadalo to, že v hotelu opravdu nikdo není. Po chvíli však přiběhl civilní strážník Václav Kozák, že viděl ve sklepě světlo. . Strážníci tedy pažbami pušek vyrazili díru ve dveřích a pokusili se vniknout dovnitř. Strážmistr Košťál s napřaženou pistolí prolezl dírou, ovšem po chvíli se vrátil, neboť prý uvnitř ve tmě nic neviděl. Vtom se ozval výstřel a po něm následovaly další. Z obou hotelů začali henleinovci střílet na ulici z pušek, pistolí a dokonce se ozval i kulomet. Prostranství před hotelem se v mžiku vyprázdnilo, policisté se rozprchli a snažili se ukrýt, kde to šlo. Rozpoutala se přestřelka, do níž se zapojil i kulomet obrněného vozu. Záhy byl u benzinového čerpadla několika ranami zasažen policejní strážník Jan Klenner. Pomoci se mu snažil železniční zřízenec Emanuel Bláha, ještě před rokem poddůstojník čsl. armády. Převzal navíc Klennerovu pušku a zřejmě chtěl pokračovat v boji. Avšak i jej dostihly kulky z henleinovských zbraní a po několika zásazích se zhroutil vedle mrtvého policisty. Zastřelen byl i vrátný ČSD Václav Tejček, který oběma běžek na pomoc. Střely nacistů zasáhly i nevinné a nezúčastněné místní obyvatele z řad chebských Němců. Zastřelen byl řidič dodávky novin Egerer Zeitung Franz Dienel, kancelářský pomocník Franz Schneider a jeho manželka Anni Schneiderová, kteří byli zasaženi palbou z hotelu pod nádražními schody. Telegrafista z dopravního úřadu někdy v tu chvíli posílal do železniční centrály v Praze zprávu: "Cheb je přepaden. Pošlete posily. zde se střílí. Strana SdP přepadla město. Policie se brání. Nutně vojenskou posilu."

 

Bylo něco po sedmé hodině večer, když na pokyn komisaře Urbana zatroubil trubač pokyn "Palbu stav!" a praporčík Mrázek vyzval henleinovce, že pokud do minuty opustí hotely, nic se jim nestane. Záškodníci čekali necelou minutu a pak zahájili palbu znovu. Po osmé hodině večerní se nakonec podporučík Rendl rozhodl, že pomocí ručních granátů vyrazí dveře hotelu Victoria. Popadl bedničku s granáty a přískoky přeběhl ke zdi hotelu. Přihlížející policisté pak sledovali, jak se takřka dvaceti granáty pokouší vyraziti masivní dveře. Ty však dlouho odolávaly, ovšem nakonec povolily a policisté vnikli dovnitř. Další skupina pronikla dveřmi do výčepu a restaurace. Hotel Welzel pak byl dobyt po půl desáté. Uvnitř policisté nalezli množství střeliva, tři pistole (první zprávy ministerstvu vnitra ještě ten den hovořily o devíti) a tašky a pouzdra od zbraní zahraničního původu. Bohužel, záškodníci i s většinou zbraní unikli ve tmě zadem. Jediným zadrženým byl Georg Leicht, kterého civilní inspektor Kozák nalezl schovaného za komínem na půdě. Nedaleko byla pohozena pistole Mauser. Při výslechu na policejním ředitelství přiznal, že v hotelu Victoria, kam přijel 14. září z Prahy, viděl dva kulomety a nejméně tři muže ozbrojené pistolemi. Z jednoho kulometu měl při přestřelce střílet jakýsi Kerl, celkem pobývalo v hotelu asi 10 osob. Leicht předstoupil před soud 21. září. Nepodařilo se mu však dokázat, že střílel, a za několik dní byl propuštěn. V roce 1940 vymohl hoteliér Max Hentschel na protektorátních úřadech odškodné ve výši 10 641 říšských marek za poškození hotelu Victoria. Strážník Jan Klenner byl pochován na Olšanských hřbitovech a za svou statečnost byl vyznamenán v roce 1945 Československým válečným křížem 1939 in memoriam. Nádraží ani oba hotely již v Chebu nestojí, byly zničeny při bombardování v dubnu 1945. Celý incident, který stál životy 6 lidí připomíná pouze malá deska na budově nového nádraží. Na ní jsou ovšem jen jména českých obětí.

 

Z knihy "Muži na hranici" - Boje se sudetoněmeckými henleinovci v roce 1938, nakladatelství Toužimský a Moravec, Praha 2019, (str. 49-57)

 

 

Muži na hranici. Příběhy z roku 1938

Varnsdorf 1 - Alena Zatloukalová

 

Varnsdorf leží v nejsevernější části naší republiky,vklíněný v jihovýchodní části Šluknovského výběžku, který je znám také jako České Švýcarsko, v létě hojně navštěvované turisty. Dnes v tomto klidném pohraničním městečku, obklopeném ze tří stran Německem, žije 15 tisíc obyvatel. V roce 1938, kdy se náš příběh odehrává, zde bydlelo o deset tisíc lidí více, protože zde žili společně Češi i Němci. , jak tomu ostatně bylo po celé dlouhé věky, a to od 2. poloviny 13. století. Pokud na Varnsdorfské dolehlo nějaké neštěstí, jako třeba v roce 1641, kdy během třicetileté války obec vydrancovali Švédové, místní drželi spolu.

 

Bohužel v roce 1938 tomu už tak nebylo. Přestože Československo a Německo oddělovala hraniční závora a celní úřad, Němci si stále víc nárokovali území na české straně. K tomu je podněcovala štvavá rozhlasová propaganda, kterou přiživovali místní henleinovci čím dál hlasitě vykřikující, že "jejich den" přijde. Zdálo se, že se konečně dočkají. Dne 12. září byl z Berlína na večer ohlášen Hitlerův projev, přenášený rozhlasem. Ulice slibující teplý pozdně letní večer se zcela vylidnily, lidé sedí s napětím u přijímačů. Češi v obavách, jaké další provokace ještě mohou očekávat, a německé obyvatelstvo naslouchá fanatické řeči svého "vůdce" s rostoucím nadšením.

 

Ve 21. hodin, sotva führer zakončil projev zdravicí Sieg heil!, vtrhla do varnsdorfských ulic horda henleinovců v počtu asi patnáct set až dva tisíce osob, řvoucích z plna hrdel: "Unsere Führer, macht uns frei von der Tschechoslowakei." Nejprve míří na nádraží, ale členové Stráže obrany státu, sestavené z četnictva, finanční stráže a státní policie, na některých místech zesílené zaměstnanci celních úřadů, členy obecní stráže bezpečnosti a lesním personálem sloužícím v pohraničních lesích, už na ně čekají. Dobře vycvičeným příslušníkům 13. družstva roty SOS Varnsdorf pod vedením npor. četnictva Josefa Jansy a inspektora finanční stráže Marvana nedá moc práce zfanatizované Němce rozehnat. Ti se posléze za vykřikování urážek vůči českým spoluobčanům vydají ke státní hranici. Velitel roty Jansa vydá příkaz nechat všemu volný průchod a nezakročovat.

 

Na druhé straně státní hranice ve Velké Šenavě očekávají tlupu orndnerů jejich říšští bratři, aby je za vyhrávání místní kapely doprovodili na náměstí, kde se bude do pozdních nočních hodin odehrávat veselice. K ránu se rozjařená banda vrátí zpět na českou stranu, ale posílená zbraněmi, které dostala od tamních soukmenovců. Přestože již druhý den přichází z Prahy rozkaz povolat do zbraně posily a stav družstva se zvyšuje na třiadvacet mužů, členové SOS mohou jen bezbranně přihlížet, jak každou noc mizí do Šenavy stále větší počet bojechtivých Němců, aby se přidasli k nově se tvořící sudetoněmecké legii. Teprve 23. září dostává SOS příkaz znemožňovat přechod státních hranic a zabraňovat mu. Proto se ještě téhož dne střetla dvoučlenná hlídka s třemi ordnery, kteří se snažili přejít do Německa mimo celní úřad. Po vyzvání, aby se zastavili, uprchli na německou stranu, odkud zahájili po české hlídce palbu.. Hlídka střelbu opětovala, ale nikoho nezasáhla. Avšak již za půl hodiny přilétlo z německého vnitrozemí bombardovací letadlo a několikrát výhrůžně zakroužilo nad městem. Druhý den opět hlídka zadržela tři ordnery, tentokrát však měla větší úspěch. a předala je krajskému soudu v České Lípě. Hned 19. září ráno přijeli nacisté na dvou nákladních autech a za spílání a vyhrožování požadovali jejich propuštění, což se po několika hodinách skutečně stalo, československé úřady jim vyhověly.

 

V noci z 21. na 22. září dostává inspektor Marvan, který funguje jako zástupce velitele roty SOS hlášení, že stanoviště Varnsdorf II. bylo dvakrát přepadeno. V obou případech použili narušitelé ruční granáty, ale nikdo z obránců nebyl naštěstí ani zabit, ani raněn. V poledne se situace přiostřuje. Varnsdorfské továrny zastavily práci a kolem stanoviště SOS se houfují ordneři ve stále větším počtu a přijíždí osobní aura ozdobená prapory s hákovými kříži. "Četnická stanice již vydala zbraně, učiňte tak také," vykřikuje jeden z ordnerů. Inspektor Marvan okamžitě telefonuje na stanici, ale dozví se, že jim bylo oznámeno totéž o stanovišti SOS a stejně tak je tomu i s poštou. Seznamuje s událostmi Josefa Jansu. který jde zavolat na velitelství do Liberce. Je mu doporučeno, aby zachoval klid, a pokud to bude nutné, stáhl se bez boje se všemi svými muži na další bojové stanoviště u linie opevnění na Nové Huti. Muži se začnou připravovat k odchodu, aby se cestou spojili s obsluhou kulometu umístěného poblíž nádraží. Po deseti minutách, během nichž se muži musejí doslova prodírat stovkami zfanatizovaných Němců, jim zastupuje cestu zdejší německý lékař doktor Illner s revolverem v ruce, obklopený tlupou ozbrojených ordnerů. Žádá po Češích, aby mu vydali své zbraně. Marvan na jeho výzvu nereaguje. Je profesionál, proto mu stačí několik vteřin, aby doktora, který neumí se zbraní zacházet, odzbrojil a zajal. . Vzápětí oznamuje ordnerům, že stačí již jen jediný další pokus k použití zbraně a jejich velitel bude zastřelen. Demonstranti chvíli zaraženě mlčí, ale po chvíli začnou s hlasitými nadávkami ustupovat.

Marvan má v úmyslu, ještě než opustí Varnsdorf, vyčistit obsazené nádraží a vzít sebou české zaměstnance pošty a celního úřadu. Ordneři jsou však dobře připraveni. Skryli se v budově, zato ženy a děti českých zaměstnanců, které narychlo sehnali dohromady, postavili na koleje. Dojde-li k přestřelce, tito nevinní civilisté padnou jako první. Velitel tedy od příliš riskantního plánu osvobodit je upouští a společně s družstvem, které bylo až do této chvíle umístěné nad nádražím na kopci Finkelhübel, město opouští směrem na Dolní Grunt, Horní Grunt, Jiřetín, Lesnou a Novou Huť, kde je čeká nové bojové stanoviště. Ústup probíhá klidně až do Dolního Gruntu.

 

Necelých 500 metrů od nádraží, na křižovatce, kde stojí benzinové čerpadlo, se mužstvo setká se třemi příslušníky SOS, Janem Teichmanem, Václavem Kozlem a Miroslavem Bernardem, kteří zde zastavili, aby doplnili benzin do svých motocyklů. V tu chvíli z protější strany od lesa vyráží nečekaně asi třicet ozbrojených ordnerů. Z bezprostřední blízkosti zahajují na motocyklisty palbu. Všichni tři muži padají k zemi. Finanční strážmistr Václav Kozel krvácí s prsou a chroptí, dozorce finanční stráže Bernard leží opodál. Respicienta Teichmana není vidět.

 

Asi po dvacetiminutové přestřelce dává inspektor Marvan povel k ústupu. Oba zasažené kolegy musí, ač nerad, nechat na místě, protože Němci jsou rozhodnuti zastřelit každého, kdo se k nim přiblíží. Při dalším pochodu muži narazili na ordnera ozbrojeného československou puškou vz.33. Nepodařilo se jim ho zajmout, ale alespoň jej palbou přinutili, aby zbraň odhodil, než zmizel v lese, Podle čísla pušky zjistili, že náležela strážmistru Kozlovi. Později se dozvěděli, že mrtvý Václav Kozel byl rovněž okraden o letecké hodinky a šest set korun.

 

Už bez jakéhokoliv incidentu dosáhli muži během patnácti minut okraje lesa poblíž Horního Gruntu, kde se spojili s druhým družstvem vedeným velitelem Jansou, a společně pokračovali v ústupu na kopec Schöber. Tam na ně čekaly přední hlídky z linie opevnění. Těsně před tím se podařilo zajmout německého motocyklistu, ozbrojeného automatickou pistolí a ručními granáty. Byl předán veliteli opevnění a motocykl mu byl zabaven. Po hodinovém odpočinku dostal inspektor Marvan rozkaz postavit ze zbylých částí rozbitých rot jednu úplnou a postupovat zpět přes Jiřetín, Horní a Dolní Grunt do Varnsdorfu. Po hodinovém postupu byla rota zastavena přesilou ordnerů, které posílili říšští ozbrojenci SA a SS. Po půldruhé hodině obranného boje československé mužstvo přešlo do útoku. Ještě téhož dne v noci se mu podařilo dobýt a obsadit mlýn,pilu a hájovnu Innozenzidorfu, objekty, které sloužily nepříteli jako obranné body.

 

Po krátkém spánku byl brzy ráno vydán rozkaz k dalšímu postupu na Varnsdorf, ale ordnerům, kteří již zcela obsadili Dolní a Horní Grunt, se dařilo mužstvo zdržovat neustálými výpady. Teprve až po sedmé hodině večer byl Varnsdorf dobyt za pomoci jedné čety ozbrojených vozidel, kterou sem poslalo velitelství z Liberce. Město bylo skoro téměř prázdné, němečtí obyvatelé utekli do Říše. Zato v jedné garáži v Dolním Gruntu byla nalezena, mrtvola finančního strážmistra Kozla, který měl hrudník rozervaný celou dávkou z automatické pušky. Také znovu dobyté nádraží neslo známky, řádění ordnerů. Okna kanceláří byla vymlácená, nábytek rozsekaný a to, co mělo nějakou cenu, rozkradeno.. Stejně tomu tak bylo i soukromých bytech financů Marvana a Vlčka, kteří během čtyřiadvaceti hodin přišli o veškerý svůj majetek. Jako by se ordneři nechtěli smířit s porážkou, sotva se snesla tma, znovu podnikli útok na nádraží. Naštěstí stačilo několik ručních granátů a opět se stáhli. Protože ve městě nastal klid, vojenské jednotky dostávají rozkaz, aby se vrátily ke svým útvarům.

 

Rota SOS se stáhla z města a postupuje zpět na Novou Huť, kam došla po jedné hodině ráno, aby se dozvěděla, že byla vyhlášena všeobecná mobilizace československé armády. Muži smutně pozorují davy českých uprchlíků, kteří na poslední chvíli opouštějí Varnsdorf, kam se po odchodu československých jednotek vrátili ordneři, aby dokonali dílo zkázy. Několika členům družstva zničili, popřípadě rozkradli vše, co bylo jejich pracně nabytým majetkem.

 

Druhý den se mužstvo přemístilo na předsunuté stanoviště, odkud mělo odrážet případné útoky henleinovců, což se také stalo. Němci se dostávali stále blíž k předsunutým strážím. Používali k tomu stejnokroje československých četníků a financů, které nakradli v jimi dobytých stáncích nebo vyrabovaných služebních bytech.

Od uprchlíků z Varnsdorfu se členové SOS dozvěděli, že Jan Teichman je mrtvý. Podařilo se m u 22. září při přestřelce u benzinového čerpadla uniknout, ale daleko se nedostal. Ještě téhož dne byl v Horním Gruntu přepaden ordnerem Stonnerem z Varnsdorfu a zákeřně jím zavražděn. Stonner spolu s kumpána dopravil jeho mrtvolu jako trofej do Varnsdorfu , kde byl vítězoslavně oslavován. Ani to henleinovcům nestačilo! Přinutili Teichmanovu manželku, které se nepodařilo z Varnsdorfu včas uprchnout. aby se postarala o pohřeb nejen manžela, ale i zastřeleného Václava Kozla a městu zaplatit příslušnou částku ze jejich pohřbení. Oba hrdinové byli ukládáni do hrobu za výsměchu svých vrahů.

 

Miroslav Bernard, který byl při vražedném přepadení těžce raněn, ležel po nejnutnějším ošetření bez pomoci ve varnsdorfské nemocnici a střelné rány mu začaly hnisat. Němečtí lékaři se jeho stavem odmítli zabývat. O veliteli Jansovi, o němž se jeho kolegové domnívali, že byl s ostatními zajatými odvlečen do Německa, se dozvěděli. že se následkem vypjaté situace, jíž byl vystaven, nervově zhroutil.

Druhý z velitelů, Mareš, rozhodl, že ani zraněného Bernarda, ani nemocného Jansu v městě obsazeném ordnery nenechá. Žádal velitele praporu, aby mu ještě s několika dobrovolníky dovolil oba druhy dostat do bezpečí. Vzhledem k velkému riziku velitel praporu v Liberci žádosti nevyhověl. Jeho zákaz však ke všemu odhodlané příslušníky SOS neodradil. Hned druhý den se vypravili s nákladním autem do Varnsdorfu. Cestu do nemocnice si museli razit se zbraní v ruce, ale nakonec se jim podařilo dostat do pokoje, kde ležel zraněný Bernard, a přes nenávistné spílání německých lékařů ho odvést do nemocnice v České Lípě.

Stejné štěstí měli i při odvozu Jansy, kterého ukryli na četnické velitelství tamtéž., protože se domnívali, že mezi kamarády se snáze uzdraví. O to horší bylo později jejich zklamání, když se dozvěděli, že v Jansově případu šlo jen o dobře připravenou lež. Jejich velitel nebyl vůbec nemocný, ordneři, se kterými se již dávno rozhodl spolupracovat, ho nechali ve Varnsdorfu jako svého člověka. Za jeho zradou stál zřejmě fakt, že byl ze smíšeného manželství.

 

Později, po obsazení Československa, ho německý správa za jeho zásluhy pro Říši převzala do svých služeb. Ukázalo se, že jeho spolupráce s nacisty byla dlouhodobá.

To on byl vinen tím, že muži z jeho mužstva byli odvlečeni do Německa, kde je týrali ve věznicích. Všechno předem dobře připravil a pak se jen díval, jak jeho plány vycházejí. Na svědomí měl několik životů českých obránců vlasti.

 

Přišlo ráno 2. října 1938. Rozhodnutí v Mnichově je definitivní, a tak velitelé Marvan a Kotrlík nechávají nastoupit celou posádku. Rozkaz zní: Opustit stanoviště a ustoupit za novou demarkační čáru." A v tom okamžiku přistupují k oběma statečným mužům dva Němci v uniformách a představují se jako kriminální policie. Na Nové Huti byli zastřeleni dva ordneři. Kdo k tomu dal rozkaz? Padá mnoho dalších otázek, gestapáci jsou dobře informováni o dění u roty během posledních několika měsíců. Začne se odehrávat poslední dějství tohoto smutného dramatu, jehož režie se opět ujal zrádce Jansa.

 

Nedlouho po okupaci Československa, v dubnu 1939, si gestapo pro Marvana i Kotrlíka přišlo. Po mnoha krutých výsleších byl Marvan odvlečen do Prahy, kde trýznění pokračovalo. Nakonec byl propuštěn, ale suspendován. Asi rok poté za podivných okolností zemřel, údajně na žloutenku. Skutečný důvod jeho smrti nebyl nikdy objasněn. Podobný osud potkali druhého velitele Kotrlíka, který byl vězněn několik roků v různých koncentračních táborech, odkud se sice po válce vrátil, ale s podlomeným zdravím.

Jansa zasáhl i do osudu vojína v záloze Václava Vrby, který byl za účast na bojích v Nové Huti a zastřelení několika ordnerů odsouzen k trestu smrti, ale ten naštěstí nestačil být vykonán. Ze stejného důvodu byli desátníci v záloze Soukup a Svoboda odsouzeni k doživotnímu žaláři, který pro ně skončil až v roce 1945.

 

Chvíle pro náš národ tak tragické připomíná pomník v Dolním Podluží, který na památku Janu Teichmanovi a Václavu Kozlovi nechal náš stát zbudovat těsně po válce.

 

Z knihy "Muži na hranici" - Boje se sudetoněmeckými henleinovci v roce 1938, , nakladatelství Toužimský a Moravec, Praha 2019, (str. 56-65)

 

Muži na hranici. Příběhy z roku 1938

Vyšší Brod - Jan Ciglbauer

Města Vyšší Brod a Český Krumlov patřila v roce 1938 k největším baštám SdP na jihu Čech a na krumlovském politickém okrese kvůli henleinovským nepokojům muselo být již 13. září 1938 vyhlášeno stanné právo. Vyšší Brod představoval strategicky velmi důležité místo v předpolí hlavního obranného postavení a zároveň svou blízkostí k státní hranici také místo velmi ohrožené. Proto velitel budějovického praporu SOS pplk. Quido Matoušek soustředil na obranu tohoto města 250 mužů, z nichž 27 (9 policistů a 18 četníků) konalo službu přímo ve městě a ostatní na bojových stanovištích v okolí. Velitelem byl ve Vyšším Brodě inspektor FS Mayer, jeho zástupcem vrchní strážmistr četnictva Josef Ondráček. Ve městě byl také silný oddíl rezortních příslušníků státní policie. Bohužel u vyšebrodských družstev SOS bylo množství německy hovořících vojenských posil, které nebyly vždy úplně spolehlivé. Například 19. září 1938 uprchl vojín Hintermüller.

 

21. září 1938 začalo na Vyšebrodsku docházet k akcím Sudetoněmeckého freikorpsu. Toho dne byl u Multerberských Chalup, 15 km západně od Vyššího Brodu, zákeřně přepaden vrchní strážmistr četnictva Antonín Měsíček palbou z automatů a ručními granáty, když převážel na motocyklu rozkazy a žol pro družstvo SOS. Druhý den Měsíček vykrvácel v krumlovské nemocnici, jeho vrahovi Franzi Bayerovi nacisté vyplatili odměnu 200 říšských marek (o rok později bude vyloučen z NSDAP pro zpronevěru stranických peněz a po válce dopaden a popraven). Původně chtěli nacisté zavraždit četníka Jana Trněného, ale v osudný den si s Měsíčkem vyměnil službu. Také vyšebrodští henleinovci začali vystrkovat růžky, když se 22. září večer jejich deputace dostavila na hraniční přechod Studánky, kde vyzvali desetičlenné družstvo SOS ke složení zbraní. Velitel družstva respicient FS František Dočekal je sice vyhodil, ale v půl třetí v noci byla celnice napadena ze tří stran přibližně 200 teroristy.

 

U sousedního družstva navíc v tu chvíli zběhl dozorce FS německé národnosti Fechtner i s vojenskými posilami rovněž německé národnosti a Dočekalovu družstvu tak neměl kdo pomoci. Celé družstvo tedy ustoupilo, ale brzy ráno dobylo celnici zpět ručními granáty a dvěma lehkými kulomety. Po ztrátě spojení s Vyšším Brodem však museli sosáci ustoupit znovu a šest hodin se probojovávat do města.

 

Od 21. září se střílelo také v Kaplických Chalupách , sedm kilometrů od Vyššího Brodu. V boji se proslavil dozorce finanční stráže František Binder, který sám ukryt za ochrannou zdí pancéřové závory Ippen palbou z lehkého kulometu odrazil několik útoků freikorpsu. Znovu se zde střílelo 24. září, kdy bylo tamní družstvo SOS napadeno palbou těžkých kulometů z říšskoněmeckého území, bylo nuceno ustoupit. František Binder později 4. března 1942 padne jako palební střelec bombardéru čs. 311. bombardovací perutě RAF.

 

Nastalé vlny teroristických akcí freikorpsu v pohraničí využili místní předáci SdP a odpoledne 22. září 1938 se dostavili na vyšebrodskou policejní expozituru k tajemníku Vanešovi a žádali společné hlídky ordnerů a četníků, navrácení zabavených stranických materiálů, povolení vyvěšovat prapory s hákovým křížem a především odchod státní uniformované policie. Navečer se předáci henleinovců vytratili do rakouského Leonfeldenu a zanedlouho se vrátili s čerstvými zprávami.

 

Bývalý starosta Schumberger a současný starosta města shodně Vanešovi tvrdili, že na rakouské straně čeká 3000 německých vojáků, kteří mají druhá den obsadit Vyšší Brod a všechny ryze německá území v omkolí. Vaneš zprávě uvěřila začal rozesílat poplašné telegramy na nejrůznější úřady a vojenská velitelství. Když se navečer dověděl, že teroristé obsadili hraniční přechod Studánky a že jeho samotného chtějí zajmout, psychicky nevydržel a se všemi státními policisty ustoupil z města.

 

Kvůli Venešovým poplašným zprávám vyslal do Vyššího Brodu 23. zářím 1938 brzy ráno velitel 5. pěší divize brig. generál Bedřich Neumann vojenskou důstojnickou hlídku (se 40 vojáky), která zjistila, že ve městě je klid a ani v okolí se žádní němečtí vojáci nenacházejí.

 

Ten den čekali vysokobrodští henleinovci až do dopoledních hodin na příchod německé armády, ale marně. Večer byla vyhlášena mobilizace čs. branné moci a po zákroku velitele praporu SOS pplk. Matouška se 24. září 1938 do města opět vrátila státní policie. Toho dne začaly znovu fungovat všechny úřady, ale město bylo jako po vymření. Jen málokdo vycházel ven, obchody byly zavřené, domy zabarikádované a všude vlály prapory s hákovým křížem., že Vyšší Brod spíše připomínal Norimberk během nacistického sjezdu.

 

Do města byl vyslán kvůli demonstraci síly tzv. Létací oddíl št. kapitána Bohumíra Uhlíka. Šlo o asistenční jednotku armády postavenou k podpoře českobudějovického praporu SOS. Uhlík měl k dispozici dvě čety vojáků na nákladních automobilech , několik těžkých kulometů a především četu tří tančíků vz. 33 (každý s dvoučlennou posádkou a dvěma lehkými kulomety). Během zářijových událostí musel Uhlík zasahovat na řadě míst jižních Čech, nejvíce se jeho vojáci vyznamenali při dobývání pohraniční obce Cetviny v Novohradských horách. Když 24. září Uhlík dorazil do Vyššího Brodu, vyhledal četnickou stanici, kam si pozval starostu města. Na ulici zatím zaparkovaly tři tančíky vz.33 a vojáci oddílu zaujali palebná postavení. Starostovi Uhlík nařídil odstranění všech praporů do 15 minut, jinak že budou odstraněny střelbou jeho vojáků. Starosta raději poslechl. Poté Uhlík s oddílem odjel k Rožemberku.

 

Henleinovci na nic nečekali a během nepokojů si začaly vyřizovat účty se svými odpůrci. Vlna jejich hněvu dolehla v daleko větší míře na "zrádce z vlastních řad", tedy na demokraticky smýšlející Němce, než třeba na Čechy žijící v pohraničí. Již 21. září 1938 členové freikorpsu - kominicky mistr Josef Göppner, zástupce pojišťovny Hans Priecher, zubní technik Josef kasper a obchodník se zeleninou Hans Kappel - zadrželi 21. září 1938 člena Německé sociální demokracie, Němce Ulricha Wallnera a automobilem jej zavlekli přes teroristy obsazený hraniční přechod Studánky do rakouského města Leonfeldu. Wallner byl pak nacisty vězněn v koncentračních táborech Dachau a Mauthausen, kde ho nacisté v roce 1945 usmrtili injekcí s tyfovým virem. Protože ještě v září 1938 začal vrchní strážmistr četnictva Františel Velfel vyšetřovat zavlečení Ulricha Wallnera a zjistil, kdo únos provedl, všichni čtyři henleinovci znovu uprchli za hranice a vrátili se až v říjnu 1938 po německém záboru.

 

Wallnerova rodina byla ve Vyšším Brodu henleinovci nenáviděna. Ulrichův zemřelý otec byl rovněž členem Německé sociální demokracie a bratr Viktor Wallner bojoval jako dobrovolník ve Španělsku proti fašistům generála Franka. Do ČSR se už před vypuknutím druhé světové války nevrátil. Zůstal ve Francii, kde 16. prosince 1939 v městě Gurs vstoupil do československé zahraniční armády a po válce se navrátil do vlasti v řadách československé obrněné brigády. Všichni čtyři henleinovci, kteří Wallnerův únos provedli, pocházeli z Vyššího Brodu a uprchli z ČSR již po vyhlášení stanného práva na krumlovském okrese.

Podle poválečného šetření 21. září 1938 jeli pro Wallnera do osady Větrná u Malšína, kde ho hledali i v místním hostinci, ale nenašli. Zato zde spatřili dva opilé československé vojáky, kterým odcizili pušky a ty předali svým soukmenovcům ve Vyšším Brodě. Podle výpovědi Hanse Kappla se mělo jednat o zběhlé vojáky německé národnosti. Na Wallnera narazili při zpáteční cestě u železniční zastávky Čertova stěna, kde ho zajali. Po válce byl Josef Göppner a Josef Kasper popraveni.

Další silná vlna freikorpsu na hranici přišla 28. září 1938 a jednotlivá družstva se musela dát na ústup. Boje se přenesly i do Vyššího Brodu, kde záškodníci začali střílet ze střech a oken. Obránci ve městě rychle ztratili přehled o situaci nekoordinovaně začali ustupovat z města. Při ústupu družstev SOS z hranice do Vyššího Brodu byl těžce raněn štábní strážmistr Ludvík Vindra zásahem do krku a mezi Martínkovem a Studánkami padl 28letý vojín Petr Sládek. Jeho mrtvola byla okradena o doklady, prníze a části uniformy, ponechán mu byl jen růženec. Pohřben byl ve Vyšším Brodě a teprve později převezen do rodného Čakova, kde byl znovu pohřben 27. listopadu 1938. Jihočeská vesnice Čakov vydala hned dva padlé obránce hranic republiky. Sládkův kamarád Václav Klimeš jako dozorce finanční stráže padl již 22. září 1938 v nerovném boji u Cetvin. Mnohanásobné přesile henleinovců se s četařem Karlem Benešem, který byl těžce raněn a odvlečen za hranice, bránil několik hodin.

 

Tlak henleinovců nepolevil ani 29. září 1938. Naopak byly hlášeny další přepady v celém pohraničí. Všechny družstva na jih os Vyššího Brodu ustupovala do města na levý břeh Vltavy, protože Vyšší Brod byl stále pod palbou a útočilo na něj asi 600 teroristů. Když před šestou hodinou ranní poslední družstva přešla dřevěný most a proti městu postupovaly další skupiny freikorpsu dokonce s muži SA a SS-VT, dal velitel úseku poručík Slavíček rozkaz hlídce strážmistrů Kolesára a Fojtíka ke zničení mostu. Rozkaz byl proveden střelbou do tří sudů benzínu připravených u mostu. . Druhý přechod přes řeku - provizorní lávka - byl přehrazen a propleten ostnatým drátem. Také na dalších místech na Vyšebrodsku a Kaplicku, tam, kde družstva SOS musela ustoupit, se ozývaly výbuchy podminovaných mostů v předtuše blížícího se útoku německé armády. Asi 50 sosáků zaujalo obranné postavení na levém břehu Vltavy v březovém hájku u statku Kravín. Zde sice byli pod palbou teroristů ukrytých v zalesněném svahu, ale členové SOS je svou přesnou střelbou udržovali v uctivé vzdálenosti a kontrolovali zatarasenou lávku přes řeku a železnici. Již 30. září 1938 ráno postřelovali henleinovci socáky u Kravína kulomety z věže kláštera.

 

Velitel 31. hraniční oblasti se nehodlal smířit s tím, že by snad teroristé na Vyšebrodsku obsadili celý levý břeh Vltavy. Neměl dost volných sil k zásahu na všech potřebných místech, ale rozhodl se tvrdě udeřit do místa nekritičtějšího - Vyššího Brodu. K akci byla určena 31. cyklistická rota z Milovic (přidělená instrukčním praporem předzvědnému oddílu 31. hraniční oblasti), toho času dislokovaná v Plané u Českých Budějovic, která se spojí s jednotkami SOS a bude podporována Improvizovaným obrněným vlakem 31. Velitel cyklistické roty poručík Feigl měl k dispozici 215 mužů se sto padesáti puškami , pětačtyřiceti pistolemi, devíti lehkými kulomety, čtyřmi těžkými kulomety a větším množstvím ručních granátů. Poplach byl v Plané vyhlášen krátce po půlnoci 30. září 1938.

 

Za hodinu rota vyrazila na 70 km dlouhý přesun. Brzy ráno z budějovické výtopny vyrazil Improvizovaný obrněný vlak 31 (IOV31) pod velením štábního kapitána Salače. Vlak byl postaven v místní výtopně krátce po vyhlášení mobilizace. Tvořila jej lokomotiva řady 310 s několika otevřenými uhelnými vozy s dřevěnými bočnicemi. Ty byly zdvojeny fošnami a pražci a prostor mezi nimi byl vysypán štěrkem a pískem. Do takto zesílených stěn byly vyříznuty střílny pro několik těžkých kulometů (kulometný vůz byl napojen přímo před lokomotivou). Hlavní výzbroj vlaku pak představoval lehký 8cm polní kanón vz. 17 s dostřelem až 10 km. Samotná lokomotiva byla zesílena zavěšenými svazky ocelových řetězů a plechovými pláty. Ráno vyrazili sosáci od statku Kravín na bodákový útok proti zalesněnému svahu nad řekou. Henleinovce zde opravdu zahnali, ale dostali se pod prudkou palbu vedenou kulomety od městského hřiště. V té chvíli se na místě objevil IOV31. Respicient FS Josef Kulhánek vylezl na lokomotivu a veliteli Salačovi vysvětlil situaci. Následně byly pozice teroristů u městského hřiště ostřelovány těžkými kulomety a 8mi centimetrovým dělem. Ve vlaku si sosáci doplnili munici a obsadili vyklizené hřiště. Náhle se před nimi objevila tlupa povstal, kterou nechali přiblížit na 150 m a zahájili na teroristy palbu z lehkého kulometu.

 

Během přestřelky několik henleinovců padlo a ostatní uprchli. IOV31 pokračoval v ostřelování dalších míst, odkud vedli palbu teroristé. Poté vyrazili ze svahů nad městem do útoku i muži 31. cyklistické roty spolu se socáky. Při postupu do středu města se v prostoru křižovatky u kláštera dostali do palby kulometu z klášterní věže a dalších teroristů na střechách. Podle hustoty palby velitel odhadoval, že je v okolí rozmístěno asi 200 povstalců. Jednotlivé čety roty dál postupovaly do města, před nimi postupovali pátrači, kteří měli včas odhalit ohniska odporu. Jako pátrač se dobrovolně přihlásil také vojín Antonín Mejzlík (narozen 1.1.1916 ve Vlašimi, ženatý pekař a otec jednoho dítěte). Poté co se mu podařilo proplížit se přes křižovatku u kláštera a následně chtěl přeběhnout silnici, byl zasažen kulometem z věže přímo do srdce a byl na místě mrtev. Pro Mejzlíka rychle přiběhl vojín Karel Kácovský a byl zasažen do nohy. Krátce nato vojáci a sosáci vyrazili do prudkého útoku, při kterém v ulicích používali především ruční granáty.

 

Teroristé se dali na útěk z města. Kulomet v klášterní věži umlčel až svými dělostřeleckými granáty IOV31. VlaK pak postřeloval prchající henleinovce směrem k hranici. Když boj skončil, bylo ve městě nalezeno 17 zastřelených teroristů. Jaké byly jejich skutečné ztráty a kolik teroristů utrpělo zranění, není známo. Již za pár hodiny dorazila neuvěřitelná zpráva - čs. vláda přijala mnichovský diktát a příští den má dojít k záboru hraničního pásma, do kterého spadá i Vyšší Brod. Město tak bylo znovu a tentokrát definitivně vyklizeno.. Poslední družstvo SOS, které ve městě krylo ústup, ustoupilo 1. října 1938 ve čtyři hodiny ráno pěšky až do Velešína. V německých vesnicích, kterými procházeli, již Němci jásali radostí, že patří k Říši, ale proti sosákům si už nikdo nic nedovolil. . Teprve při průchodu družstev Českým Krumlovem byla napadána a některá byla i odzbrojena.O Český Krumlov se následně rozhořel prudký boj 2. října 1938, do kterého opět zasáhl Improvizovaný obrněný vlak 31 a také četa lehkých tanků Lt-35.

 

Z knihy "Muži na hranici" - Příběhy z roku 1938, nakladatelství Toužimský a Moravec, Praha 2019, (str. 102-108)

 

Připravil: Ing. Petr Šuranský, Dr. O. Tuleškov

Vydaly České národní listy jako 836. publikaci, Praha, 3.1.2025, která je určená pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E stranky: ceske-narodni-listy.estranky.cz